O ne-jednom odchodu

15. března 2012 v 23:01 |  Na prahu světů


K dnešnímu povídání by se hodilo celý blog převléknout do šatu vhodného k tiché modlitbě, k niterným otázkám lidského srdce a duše. Je mi líto, ale momentálně vhodný oděv nevidím vůbec nikde. Nedívám se totiž kolem sebe, ale do sebe. A trochu také do nebe.
Od samého začátku fotografování různých nedůležitých ale potěšujících drobností uvažuji o rubrice k zamyšlení. Mívám sem tam lehce melancholické i těžce filosofické noci. Noci plynoucí v nepřetržitém proudu myšlenek, emocí a možná i mystiky. Dnešní noc je jednou z nich. Bohužel mě k ní nepřivedlo nevinné bádání mezi nebem a zemí, ale pořádná rána z čistého nebe. Rána udeřivší naprosto nečekanou zničující silou.
Chtěla bych celému světu říct, jak je slepý a hluchý. Jak jsme my lidé slepí a hluší. Jak je možné, že nevidíme anděly mezi námi? Anděly, co se neviditelně pohybují mezi námi, neslyšitelně našlapují. Proč se necháme odehnat vzájemnou zdánlivou odtažitostí. Proč nás anděl odhání a tiše a skromně v ústraní a sám dře pro naše dobro. Osamocen pak dělá zázraky, které nikdo nevidí. Sám čelí lidskému zlu dokud mu síly stačí. Ano, dokud mu síly stačí. A co až dojdou? Co udělá - sám ... s nespočtem dobrých skutků ... ale sám?
Nechávám tuhle otázku otevřenou, stejně otevřenou, jako pak zůstává v našich srdcích. Nikdo mi nikdy neodpoví proč šly události zrovna tou cestou a ne jinou. Nelíbí se mi prázdnota, která zůstává po neviditelném andělovi. Po andělovi, kterého jsem neviděla, neslyšela, který nechtěl být viděn, který kromě pár letmých chvil nechtěl svět sdílet zrovna se mnou. Ani já s ním. Nebo jsme to jen špatně pochopili? Nepoznali jsme, že jsme to právě my, kdo si může dodat sílu ve chvíli nejpotřebnější? Kdo ví?
Někdy se zastavím uprostřed všedních dní a dívám se kolem sebe. Dívám a snažím se vidět. Hledám ty kouzelné bytosti tajně páchající dobro. Občas někdo zazáří, ale většinou se ukáže, že to bylo jen pozlátko. Pořád hledám ty správné brýle pro rozlišení blýskátek. Jenže ti opravdoví andělé nezáří do dáli. Chodí tiše, pokorně a nenápadně mezi námi. Hodně lidí od sebe odeženou a málokoho, jestli vůbec někoho pustí do svého světa. Samozřejmě, protože jinak by byli blýskátkem, nemohli by být anděly, kdyby se chodili vystavovat na výsluní.
A tak nám potom nezbývá než se vyrovnávat s prázdnotou v našem srdci. S prázdnotou, o jejíž velikosti jsme neměli ani tušení. Možná i výčitkami, že jsme přeci měli vidět, měli jsme slyšet andělovo němé volání o pomoc. Nezbývá nám, než se tiše modlit a dívat se kolem sebe. Snažit se zahlédnout a zaslechnout ... snažit se být andělem.
 


Komentáře

1 ajka ajka | 15. března 2012 v 23:35 | Reagovat

♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama